Není to jako dřív! Žijeme v jednom bytě, a přesto se míjíme. Ještě jsme možná schopni spolu mluvit o běžných věcech každodenního života, ale už ne o tom, co se děje v našich srdcích.
Symptomy odcizení
Pocit osamělosti a nedůležitosti se nám zadírá pod kůži jako zákeřný, pomalu působící jed. Vyvolává citovou paralýzu, ochladnutí a odcizení.
Už se spolu nesmějeme ani nepláčeme, není co sdílet. Vládu převzala maska rezervovanosti a nedotknutelnosti, máme potřebu se obrnit a ochránit před útoky toho druhého. Přestali jsme spolu otevřeně autenticky komunikovat. Namísto toho si každý sám za sebe tiše žijeme svoji verzi příběhu o nás dvou. A pocit křivdy a ublížení den ze dne narůstá…
Světlo a stín partnerského vztahu
V okamžiku zamilovanosti a okouzlení prožíváme se svým partnerem či partnerkou takřka dokonalou rezonanci. Souzníme spolu a nádherně se doplňujeme. Jenže dříve či později, zcela zákonitě, začínají v našem vztahu tančit také stíny. Ale umíme s nimi tančit my?
Soudobá krize v partnerských vztazích dokládá, že neumíme. Stíny jsou děsivé, protože pramení z temnoty nevědomí, ve které se nám ještě nepodařilo rozsvítit.
Původ stinných aspektů sebe sama
Stíny, které nám nakonec zničí partnerský vztah, jsou stíny našich vytěsněných, zraněných dětských já, které jsme jako velmi malé děti zavrhli a odpojili se od nich. A to z důvodu, abychom byli pro své rodiče přijatelní a zasloužili si jejich lásku a pozornost. Jedná se o bolestivý proces fragmentace původně celistvého vědomí, probíhající v našem dětství přibližně do 7 let.
Tyto stíny – odmítnuté fragmenty sebe sama si v nevědomí žijí dál svým vlastním životem a čas od času, především v krizových momentech, kdy ztratíme nad sebou emoční kontrolu, se takový odvržený dětský aspekt zmocní na chvíli naší osobnosti a my reagujeme na přítomnou situaci ze své minulosti. Jako dítě. V takových situacích nejsme soudní a vnímáme zkresleně – přes svoji dětskou nezhojenou emoční bolest.
Jak s tím souvisí partner nebo partnerka?
Právě ti nejbližší nevědomky na sebe berou roli spouštěče našich zapomenutých emočních zranění. Jsou to oni, kdo otevírá bránu našeho nevědomí a vytahuje naši starou bolest ze situací dávno minulých do přítomného okamžiku. A to stejné způsobujeme my svým protějškům. Vytahujeme jejich nemilované a odvržené části sebe sama na světlo vědomí. Častokrát se nám pak v konkrétní situaci spustí blok proti bloku a tehdy už jakákoliv snaha o komunikaci a porozumění ztrácí smysl. Nejsme soudní. Ani jeden z nás.
Jestliže jsme takové situaci a jejím spouštěcím mechanismům neporozuměli, jsme vůči emočnímu náporu svých bloků totálně bezbranní. Trápíme se a odnášíme si z toho si každý pořádnou porci své křivdy sebou dál do života.
Někde tam nastal na časové ose našeho partnerského vztahu moment, kdy jsme se začali vzájemně odcizovat a jít si každý svou vlastní cestou. Tady, v tomto momentu jsme začali žít vedle sebe a nikoliv spolu. Nezvládli jsme to, protože jsme nevěděli, že ve hře je něco zcela jiného, než to, co si aktuálně myslíme.
Proč se to ve vztazích opakovaně děje?
Nikdo nás nechce trestat utrpením. Ani Bůh ani karma ani rod ani my sami. Jde o to, že to, co kdysi bylo vytěsněno a fragmentováno z našeho vědomí do stínu nevědomí, touží po opětovném sjednocení, obnovení jednoty a sounáležitosti. To, co bylo v dětství fragmentováno, má potřebu se v dospělém věku stát opět naší součástí. A kdo jiný je nám nejblíže, a může nám s tím nejvíce pomoci, než náš partner nebo partnerka?
Tanec se stíny
Nejdříve je potřeba naučit se s respektem a úctou zacházet se svými vlastními stíny a pak to půjde lépe i se stíny partnera.
Stíny si zaslouží uznání své existence, naši péči a pozornost. Jsou to aspekty nás samých, zavržené a nemilované.
Nikdy nezlehčujte své pocity a emoce, ať už jsou jakékoliv! Postoj dospělého, který si logicky cokoliv zdůvodní, a nad lecčíms mávne rukou, je v situaci, kdy chceme zhojit svá emoční zranění, na překážku. Může celý proces zbytečně zpomalit nebo úplně zastavit.
Spustí-li se vám příště blok, budete už schopni si do jisté míry uvědomit, že je ve hře stará bolest z dětství. Pokud se ovšem na to v silném nárůstu emocí rozpomenete! Není to snadné, ale není to ani nemožné. Jedná se o proces, který se ustavičným a opakovaným tréninkem zdokonaluje. Chvalte se za každý posun vpřed z opakujících se problémů.
Já a moje stíny
Používejte pro své zraněné aspekty z minulosti následující vyjádření a ciťte je srdcem a celou bytostí:
- „Uznávám tě.“ Vnímám tě.“
- „Ano, máš právo se takhle cítit.“ „Soucítím s tebou.“
- „Ano, vztekej se tak dlouho, jak potřebuješ. Jsem tu s tebou.“
- „Ano, moc to bolelo, vím. Plač.“
- „Ty se bojíš? To je v pořádku. Každý by se v takové situaci bál.“
- „Chceš trucovat? Trucuj. Máš tolik času, kolik potřebuješ. Já počkám.“
- „Co potřebuješ?“ „Můžeš cokoliv.“ „Udělej to.“
- „Co potřebuješ?“ „Dám ti to. Jsem tu teď pro tebe.“
Buďte trpěliví a vnímaví. Jenom citlivě reagujte na podněty svého dětského aspektu a volte slova ze srdce. Nechtějte ho rychle zachránit! On sám ví, co nejlépe potřebuje. Pamatujte, nejde o mávnutí kouzelným proutkem a je hotovo. Jedná se o proces, který si žádá čas, péči a pozornost.
Vhodné otázky pro ošetření situace, která ve vás vyvolala silné emoce, tedy spustila blok:
„Kdy naposledy jsem se takto cítil(a)?“
„A kdy úplně poprvé jsem se takto cítil(a)?“
Věnování pozornosti, uznání, setrvání s bolestí tak dlouho, jak je potřeba, hojí minulost, a tím i přítomnost. Nesnažte se to uspěchat! Neutíkejte ze situace příliš brzy! Buďte upřímní, zaměření na to, co opravdu cítíte. Ne na to, co byste cítit chtěli nebo měli.
Já a stíny partnera
Pokud pozorujete, že se něco vašeho partnera silně dotklo a vyvolalo v něm silné emoce, je v bloku a vnímání situace má zkreslené. Přistupujte k němu s tímto vědomím a neberte si jeho aktuální chování osobně.
- Mějte trpělivost.
- Zhluboka dýchejte a věnujte mu všemi smysly maximum pozornosti. Buďte na sto procent s ním.
- Citlivě ho podpořte, aby autenticky pojmenoval, co se v něm děje, aby si to opravdu dovolil. Jsme naučení stydět se za svůj negativní projev a nesnášíme to na sobě.
- Podpořte ho v emočním vyjádření – ať se vyvzteká nebo vypláče! V žádném případě se nesnažte proud jeho emocí zastavit, i když vám to není příjemné, a máte potřebu ho ze situace rychle zachránit.
- Vnitřně k jeho zraněnému aspektu vysílejte to, co jste se naučili ve vztahu ke svým dětským aspektům.
- Naveďte ho ke kořeni věci: „Kdy naposledy ses takto cítil(a)? „A kdy poprvé?“ Není nutné usilovat o vědomou vzpomínku, do dávné situace navádí už tato laserově cílená otázka.
Jakmile dojde k ventilaci emocí a ošetření zranění z minulosti pozorností a uznáním, dostaví se zcela přirozeně úleva. To sebou nese nejenom uvolnění těla a pocitů, ale také projasnění mysli, dostaví se nový úhel pohledu na aktuální situaci.
Teď teprve jste připraveni spolu o problému otevřeně komunikovat a najít řešení. Jste spolu, propojení, autentičtí, narostla vaše vzájemná důvěra, prohloubila se láska a porozumění. Toto se přirozeně odrazí i v dalších aspektech vašeho partnerského života.
Hodnotné partnerství není jenom ráj na Zemi, je to někdy i pořádné peklo, ze kterého ale oba vyjdeme moudřejší, svobodnější a zocelenější.
Závěrem
Buďte v kontaktu se svými emocemi. Vždycky. Pojmenovávejte partnerovi, co se ve vás děje, buďte pro něj za všech okolností emočně čitelní. To stejné žádejte i od něj.
Namísto vzájemného útočení na „nedokonalosti“ toho druhého soustřeďte pozornost na své potřeby. A mluvte spolu o nich. To je cesta ke vzájemnému porozumění a prohlubování blízkosti.
„Jaké to je, jak se to v těle cítí, když prožíváte svůj život s někým, kdo vás opravdu vnímá, rozumí vám a oceňuje vás i s vašimi stíny?“
Opravdu to ciťte a žijte chvilku v těle. Všemi smysly. A pak s odvahou vykročte do partnerství na nové úrovni. A počítejte se šrámy na cestě. Ani na kole jsme se nenaučili bezchybně jezdit hned.