Následující příběh se odehrává v mnoha domácnostech. Podstata zůstává stejná, jenom scenérie – jeviště se mění. Věčná rivalita mezi sourozenci na sebe bere spoustu podob. A častokrát se stane i živnou půdou pro velmi těžkou a traumatizující zkušenost.
Přišla ke mně nenápadná, mladistvě vyhlížející žena, říkejme jí Veronika. Asi tak 35 let.
Posadila se na židli a ustrašeně se rozhlížela kolem. Nevěděla, jak začít a snažila se zakrýt své rozpaky. Navrhla jsem jí, že ji naučím Energy EFT a ukážu jí, jak rozpouštět stres. S ulehčením přikývla. (Bylo jasné, že se potřebuje uvolnit a trochu se vzpamatovat, aby byla vůbec schopna hovořit o tom, co ji za mnou přivedlo.)
„Víte, mám problém s lidmi,“ pomalu začala. Už jsem to řešila mnohokrát, ale stále pociťuji tu stejnou nedůvěru vůči lidem, jsou mi tak cizí, nedokážu se s nimi propojit, být spontánní a přirozeně komunikovat. Stále v jejich přítomnosti pociťuji úzkost a něco mi velí být ostražitá a uzavřená. Ani tam, kde pracuji, a vídám ty lidi dnes a denně se mi to nedaří. Proto také zůstávám na průměrné pozici a přitom cítím, že mám navíc! Jenom se neumím uvolnit. Jsem tam stále jako svázaná.“
Záplava slov, vypovídajících o velkém stresu a trápení. Kde začít?
„Co z toho všeho vás tíží nevíce?“, zeptala jsem se. „Nedůvěra vůči lidem,“ zazněla odpověď takřka okamžitě.
„Dobře, Veroniko, a kde tu nedůvěru cítíte ve svém těle? Ukažte mi svýma rukama.“ Veronika si okamžitě sáhla na oblast krku, kde pociťovala silný a nepříjemný tlak.
Navrhla jsem tedy Veronice, že budeme ťukat první kolo na tento tlak v krku.
„No, tak, je to jenom energie, a ta může proudit. Řekněte jí roztaj a proudi! Vedete si velmi dobře,“ povzbuzovala jsem ji, jakmile začala během EFT kola projevovat první známky stresu. (Každý člověk se chce vyléčit a všechny jeho systémy jej v tom podporují. Nesmírně se ale brání vlastním opravdovým pocitům a bolestivým emocím. Řekneme-li, je to jenom energie, získáváme nad emocí kontrolu a bereme jí sílu z plachet. Stává se lépe přijatelnou a zpracovatelnou.)
Krk se uvolnil a Veronika se na mě najednou překvapeně podívala. „Zvláštní, ale na něco jsem si vzpomněla, jenom nevím, zda to nějak souvisí.“
„Výborně, povídejte. Zcela jistě souvisí. Před chvíli jste ve svém energetickém těle uvolnila blokádu v oblasti krku a snížila jste si tak hladinu stresu. To Vám dovolilo rozpomenout se na konkrétní zkušenost, která souvisí s Vašimi současnými problémy.“ (Čím nižší hladina stresu, tím jasnější a konkrétnější vzpomínky…)
Dost smutný příběh. Podíváme-li se na to očima dospělého člověka byla to taková prapodivná a nebezpečná hra. Z pohledu sedmiletého dítěte děsivé trauma, po jehož prožitku už nic nebylo stejné jako dříve. Zkuste mu po prožitém otřesu a šoku racionálně vysvětlit, že to byla jenom hra.
Krátce o co šlo: (A nezapomínejte si během čtení ťukat na energetické body, pokud vám nebude nejlépe. Mohou vám začít rezonovat vaše vlastní vzpomínky z podobných situací v dětství. ) Když bylo Veronice 7 let. Zůstala doma sama se svým o sedm let starším bratrem. Rodiče někam na chvíli odjeli. Bratr ji začal strašit. Vzal si misku a nůž a začal ji honit po domě s tím, že ji zabije, že jí podřeže krk. Veronika se dostala do strašlivého stresu, zoufale běhala po domě, hledala záchranu, cítila se strašně sama a bezmocná. Blízký člověk, starší brácha, a chtěl jí tak ošklivě ublížit. Brala to nesmírně vážně, zatímco Pavel se bavil a měl z jejího strachu srandu. Pak se jí podařilo zamknout se v obývacím pokoji. Pavel škemral a prosil, ať odemkne, že už bude hodný a přestane ji trápit. Tak odemkla. A nejhorší pro ni na tom bylo, že nepřestal a strašil ji znovu. Obrovský šok a zklamání důvěry. Nemůže mu věřit! A komu pak vlastně věřit může?!
Když se rodiče vrátili domů, ani nepoznali, že se něco stalo. Pavel sledoval televizi a Veronika si tiše hrála ve svém pokojíčku s panenkami. V noci usedavě plakala. Nebylo nikoho, kdo by ji zbavil prožitku toho nečekaného děsu. Nebylo nikoho, kdo by ji pohladil, a poskytl jí pocit bezpečí.
Udělala to až dospělá 35-letá Veronika. Tento prožitek z jejího dětství jsme spolu prošly, postupně rozpustily stres a pracovaly na zlepšování toku energie v jejím energetickém systému. Nezhojené energetické zranění v oblasti srdce, které bylo zdrojem opakovaně prožívané nedůvěry vůči světu, se konečně uzdravilo. (Toto není metafora, ale energetický fakt. Reálná zranění na úrovni energetického těla způsobují intenzivní emocionální bolest a mohou dohnat lidi až k sebevraždě. Řekne-li někdo o sobě, že má zlomené srdce nebo že dostal ránu pod pás, popisuje reálnou událost, která nastala v jeho energetickém těle a změnila osobnost člověka na všech úrovních!)
Bylo třeba také popracovat na vztahu malé Verunky s jejím bratrem Pavlem. Vnést pochopení jeho chování do této minulé vzpomínky. Energetická práce a naladění se na přesné souřadnice času a prostoru, kdy se tato událost na časové ose Veroničina života odehrála, získání takových dodatečných informací ze vzpomínky umožňuje.
Jak pro malou Verunku, tak i pro její současné dospělé Já bylo velkou úlevou, že bratr jí opravdu nechtěl ublížit. Měl ji rád a vždycky ji ochraňoval. Tehdy mu bylo 14 let, byl v pubertě a rodičům dávala jeho divoká a nespoutaná povaha dost zabrat. Neustále mu nadávali a něco vyčítali. Zato Verunka byla vždycky ta poslušná a hodná princeznička, se kterou nebyly problémy, a ze školy nosila samé jedničky. Pavel neskutečně žárlil a prahnul také po uznání. Především od svého otce. Strašením Verunky jen ventiloval svou nastřádanou zlost a rozhořčení. Příliš velký stres, plynoucí z odmítavého chování rodičů vůči němu, způsobil, že se vůči Verunce zachoval špatně a nerozumně, ublížil jí a zásadním způsobem ovlivnil její další život.
Nikdy se nic neděje samo od sebe, jen tak. Tento příběh je především velkou výzvou pro všechny z nás, kdo jsme rodiči. Naše děti neustále potřebují, abychom jim naslouchali a vyjadřovali jim, jak velmi je milujeme. Stejnou měrou. Tím, že tu pro ně jsme. Jsou-li uspokojeny veškeré jejich emocionální potřeby, nemají důvod chovat se extrémně.
Jen si ten čas najít. Jen se zastavit a uvědomit si, co je v mém životě nejdůležitější. Jaké jsou mé priority.
Proti mně teď seděla jiná žena. Zářily jí oči a usmívala se. Vyjádřila se, že v sobě pociťuje takovou lehkost, jakou snad nikdy ani nezažila. Její sebedůvěra narostla a bylo to vidět i na držení jejího těla. Dávné zranění se vyhojilo a ona odcházela vstříc novému životu.