Naše prostředí je pro náš vývoj klíčové. V okamžiku, kdy se narodíme, totiž do našeho vývoje vstupuje zásadní faktor a tím je socializace neboli přizpůsobení jedince kritériím dané společnosti.
Tento proces má své výhody i nevýhody. Výhodou je schopnost začlenit se do daného společenství a v rámci něj fungovat. Bohužel, v rámci tohoto procesu, kterým procházíme v raném dětství, ztrácíme i pořádný kus své přirozenosti a opravdovosti.
Vstupujeme do dospělosti uzpůsobení a utlumení. V rámci procesu socializace jsme si v raném dětství prožili ta nejděsivější traumata, zakusili tu nejnesnesitelnější emocionální bolest. Naše podvědomí dobře ví. A chrání nás před sebou samými – před našimi zraněnými dětskými já.
Přesto, veškeré živoucí systémy mají tendenci posunout se na vyšší úroveň uvědomění, uzdravit se a rozvíjet svůj plný potenciál. Jakákoliv stagnace vede ke smrti a zániku. Proto jsou nám v dospělosti naše dětská zranění naší energetikou ustavičně připomínána. Dostavují se v podobě tzv. ech – ozvěn pocitů a emocí, kterými reagujeme na podněty ve svém aktuálním prostředí. Tyto podněty jsou poslové našich dětských prožitků a nevyslyšených a nevyjádřených emocí. Opakovaně je spouští a budou je spouštět tak dlouho, dokud nepochopíme. Čím silnější spouštěč jakékoliv nepříjemné emoce, o to větší potenciál pro naše uzdravení představuje. Spouštěčem mohou být lidé v našem prostředí, situace, cokoliv, co nás podráždí.
Děláme jednu zásadní chybu – nepříjemné emoce přisuzujeme spouštěči z prostředí, bojujeme s ním nebo od něj utíkáme pryč. Jenže ono není, kam utéct. Odeženeme jeden spouštěč a naše energetika – naše vnitřní nezhojená dětská frekvence si přitáhne jiný spouštěč, ještě intenzivnější.
Naše prostředí je vůči nám naprosto fér. Je naším podporujícím prostředím, které nám opakovaně zrcadlí to, co potřebujeme pro své uzdravení. Náhody ani nějaká nespravedlnost neexistují. Dostavují se jenom možnosti – a my máme opakovaně, dnes a denně šanci uchopit je a obnovit si díky svým spouštěčům svou prapůvodní celistvost, se kterou jsme přišli na tento svět.
Předkládám několik EFT tipů pro hlubší porozumění a procítění této tématiky:
První EFT varianta: Ťukáme si na energetické body jako vždy, vyslovujeme nahlas a prociťujeme.
Druhá EFT varianta: Ťukáme si jenom na vrcholek hlavy nebo na střed čela, přečteme si každou větu nahlas a prociťujeme.
Pro oba tyto postupy platí: Otevřeme se proudu informací – bez přemýšlení – jenom necháváme k sobě přijít to, co se poklepem na dané téma uvolní, a co potřebujeme vědět pro svůj další evoluční posun a porozumění ohledně prostředí, které nás lidským úhlem pohledu týrá a skličuje.
EFT tipy pro porozumění svému prostředí a správné zacházení s ním:
- Já a moje prostředí.
- Vesmír se mnou komunikuje 24 hodin denně, také prostřednictvím mého prostředí.
- Říkám svému prostředí ANO a pohlížím do něj jako do zrcadla svých vnitřních energetických realit.
- Jestliže něco existuje zjevně, stejně tak existuje i skrytě ve mně.
- Přestávám klást odpor svému uzdravení. Přestávám říkat ne tomu, čemu čelím. Odpor pouze vykrmuje odporované a popírané.
- Vše, co se děje, jak uvnitř mě, tak i vně, děje se správně a já tomu říkám ANO.
- Vybírám si PROZŘENÍ TEĎ!!!
- Mé prostředí je vždy mé podporující.
- Mé prostředí přesně reaguje na mé vnitřní, zrcadlí mi je a poskytuje mi vždy ty správné spouštěče pro nalezení kořene mého problému.
- Mé prostředí přesně reaguje na mé vnitřní a prostřednictvím spouštěče (člověk, situace) mě vede k uzdravení mého zraněného dětského já.
- Spouštěče mi jenom opakují můj dětský příběh.
- Kdy jsem poprvé cítila ten pocit, co ze svého spouštěče v prostředí právě teď mám? Kdy to vlastně bylo OPRAVDU v mém životě poprvé?
- Dávám pozornost skrytému a zraněnému ve mně. Sytím je svou pozorností, láskou, soucítěním. Je to NĚCO, co mohu jedině já osobně poskytnout sama sobě. Nikdo jiný tímto potenciálem pro mé uzdravení nedisponuje.
Poznámka: Body č. 12 a 13 jsou pro celý tento proces klíčové – ciťte ten pocit, vyslyšte ho, vyjádřete. Klidně i křičte, ječte, dupejte a skákejte. Vaše vnitřní dítě, dosud zraněné a zastavené, zamrzlé v traumatu, touží dát se opět do pohybu, konečně dospět a uzdravit se.
Toto je cesta odpojení se od svého spouštěče a věnování své plné pozornosti správným způsobem tam, kam je potřeba, aby plynula. Prostředí splnilo prostřednictvím spouštěčů svůj úkol a my máme šanci vyzvednout si dar ze situace. Tato šance se dostavuje pokaždé – s každým dalším opakujícím se spouštěčem na dané téma.
V okamžiku, kdy se nám opravdu podaří transformovat svou dětskou zraněnou frekvenci, nemá náš spouštěč další důvod pro existenci a z lidského úhlu pohledu začneme prostředí vnímat jako mnohem více láskyplné a podporující, přestože nás vlastně podporovalo a podporuje vždy, i když jinak než bychom si byli představovali.
Tip: Před ťukáním si nachystejte tužku a papír a zapisujte si jakékoliv nové uvědomění na dané téma. S každým dalším spouštěčem, který vás z prostředí překvapí, se může stát, že velmi rychle zapomenete na univerzální pravdy a zase budete mít ten pocit nespravedlnosti, naštvání se na spouštěč, a že to není fér. Je to lidské a patří to k nám 🙂
Velice hezky napsáno. Neboli: „život je cesta a všechny cesty vedou do Říma“. Dnešní dobou jsme získali ten krásný dar svobody poznání a předávání si vzájemně svých postupně nabytých zkušeností v oblasti duchovního růstu, což v minulosti bylo zcela nemyslitelné. Važme si toho, protože jen s možností svobodné volby myšlení můžeme v tomto životě postoupit dál.
Každý krůček v této oblasti je důležitý, stejně jako každý nádech, polknutí, nebo jakékoli emoční vyjádření našeho současného fyzického těla.
Svou cestu si volíme sami, přičemž průvodní energií která nás na ní živí, je myšlenka. Jí zhmotňujeme svoje touhy poznání, pomocí jí překonáváme nástrahy které jsou na ni zcela záměrně kladeny. Postupně si tak sami před sebou klademe ze zdánlivě chaoticky rozházených oblázků mozaiku přesně do sebe zapadajících dlaždic, po nichž kráčíme všichni za svým konečným cílem, jímž je splynutí v jednotě absolutna.
Tak jako je důležité zvládnutí negativních emočních vzpomínek z našeho dětství a vyrovnání se s chybami či křivdami našich rodičů, tak o to možná důležitější je tyto chyby osobně neopakovat. Jen tak můžeme sesednout z karmického kolotoče na jedné z mnoha křižovatek této cesty věků a pokračovat dál.