Tento týden jsem si skutečně „vychutnala“. Kromě toho, že jsme měli v pátek zatmění slunce, mě postihly tři nehody. Ještě, že se říká „do třetice všeho…“ a ne do čtveřice!
Minulou sobotu jsem vzala ani ne rok starým autem obrubník a ohnula plech na disku předního kola. Byla to pořádná pecka. Manžel sedící vedle mě, se strašně lekl, sykl nějakou nadávku, vyskočil ven a jal se obhlížet škody. Poté se vydal zpět po trase najít uletěné poklice. Než je našel a přinesl, podařilo se mi nějak se vzpamatovat a odťukat si notnou porci stresu. Zlaté EFT! Pokračovali jsme v cestě. Po zbytek jízdy jsem měla dostatek času přemýšlet o tom, jak je možné, že jsem ten obrubník neviděla. Stejně jsem nic nevymyslela. Asi jsem byla v jiné realitě nebo nevím. Doufám, že se jednalo o výjimečnou záležitost.
V úterý jsem si prošila levý palec kancelářským koněm. Stalo se vám někdy něco takového?! Srdnatě jsem se nejdříve pokusila zakousnutou sponku vytáhnout sama. Poněvadž ale při pohledu na tuto drsnou skutečnost na mě začaly jít mdloby, vyhledala jsem první pomoc.
Manžel kroutil hlavou a nechápal. Ležela jsem na posteli a snažila se neomdlít. Dýchala jsem zhluboka a ťukala si na bodíky, abych zmírnila šok. Ne, že by to nějak moc bolelo, ale stres z toho byl pořádný. Polévala mě horkost a občas jsem vykřikla, že umřu, a že určitě, jestli to bude bolet. Můj muž byl nucen zastat roli chirurga. Pinzeta na to bohužel nestačila, protože se mi sponka zasekla do kůstky v palci.
Vyřešily to až kombinačky. Zvládli jsme to. Jaká úleva mít zase prstík bez kusu železa! Za dva dny byl palec v pohodě, jenže ten následující třetí den jsem si v kuchyni pro změnu poranila svůj pravý palec. Krájela jsem cibuli a lehce se zasnila. Naštěstí jsem si seřízla jenom kus kůže a tak palec stále mám! Tentokrát se to obešlo bez ťukání, stačila jenom náplast a framykoinový prášek. Doufám, že tím série mých nešikových příhod skončila. Že by to zatmění?
Jinak jsem v pohodě, odložila jsem o týden jarní úklid a nemusím teď po procházkách umývat ve vaně psa.