Zkuste si na pár vteřin představit, že by z každodenní komunikace mezi lidmi vymizelo veškeré odsuzování, vyčítání, obviňování a moralizování. Příjemná představa? Vítejte ve světě nenásilné komunikace!
Podstatou nenásilné komunikace jsou čtyři kroky, které vypadají zdánlivě jednoduše, ale není tak úplně snadné je dodržovat. Jsou to: Pozorování, pocity, potřeby a prosby. Díky nim se dostaneme z běžného způsobu komunikace na novou úroveň – s vyšší mírou empatie a vzájemného porozumění.
Krok č. 1: Pozorování, ale bez hodnocení
Nejdříve pozorujeme, co se v konkrétní situaci děje. Usilujeme o čisté pozorování s odstupem od svých emocí a jakéhokoliv subjektivního hodnocení. Následně toto své pozorování slovně vyjádříme druhé straně tak, aniž by je zabarvoval jakýkoliv odstín posuzování, odsuzování nebo dokonce i moralizování. Uvedu příklad:
„Už ses zase opozdil!“: Tady se nejedná o pouhé pozorování, zaznívá zde výčitka, jde o hodnocení vzniklé situace a vyvolání nepříjemných emocí na obou stranách. Pokud řeknu: „Přicházíš 20 minut po začátku filmu.“, jedná se pouze o čisté vyjádření a konstatování pozorovaného faktu.
Krok č. 2: Pocity, ale bez interpretování
Jak se cítíme, když pozorujeme určitou situaci? Jsme vyděšení, zmatení, pobavení, máme radost nebo jsme rozčilení?
Řeknu-li: „Mám pocit, že mě můj muž už nemá rád.“, nejedná se o vyjádření svého čistého pocitu, ale o interpretaci. Pokud řeknu: „Jsem smutná nebo nespokojená“, vyjadřuji tak to, co opravdu cítím.
Proto pozor na věty typu „mám pocit, že“ – vyjadřují interpretování situace, nikoliv naše skutečné pocity.
Krok č. 3: Potřeby namísto strategií a manipulací
Tady říkáme, jaké naše skutečné potřeby se spojují s pocity, které jsme vyjádřili v předchozím kroku.
„Cítím se smutná, protože potřebuji tvou pozornost.“ Toto zní určitě lépe, než pokud by dotyčná osoba řekla: „Nevšímáš si mě, protože máš asi radši ty své kamarády!“
Podobně: „Jsem rozčilený, protože potřebuji vědět, že jsi v pořádku.“, namísto tohoto vyjádření: „Naštvala jsi mě, protože jsi mi nezavolala!“
Když vyjádříme svůj jasný pocit a jasnou potřebu, aniž bychom druhou stranu posuzovali nebo interpretovali její chování, máme mnohem větší šanci, že k naplnění naší potřeby dojde, nežli by tomu bylo v záplavě výčitek, odsuzování a vyvolávání pocitů viny.
Krok č. 4: Prosby namísto požadavků
V tomto kroku sdělujeme, co od druhého člověka chceme, co by nás potěšilo nebo obohatilo. Vyjádřené prosby, na rozdíl od požadavků, ponechávají druhé straně svobodu volby a jejich případným nesplněním nijak neutrpí naše spojení. Nad vysloveným požadavkem se vznáší stín sankce a trestu, který bude nevyhnutně následovat při jeho nesplnění.
Prosbu vždy formulujeme pozitivně, tedy co si přejeme, nikoliv co si nepřejeme.
„Prosím, řekni mi upřímně, chce se ti jet se mnou tento víkend k babičce nebo ne?“
„Prosím, můžeš mi pomoci s vyřešením této situace?“
Shrnutí 4 kroků
Pozorujeme, co vyvolává naši pohodu nebo nepohodu, vyjádříme svůj čistý pocit z celé situace a následně také svou potřebu, kterou si díky tomu uvědomíme a pozitivním způsobem poprosíme o naplnění své potřeby.
Pokud si chcete celý proces čtyř kroků kvalitně osvojit a natrénovat, doporučuji věnovat pozornost každému z nich po určitý čas a potom znovu a opakovaně. Původní obranné a útočné vzorce chování jsou v nás velmi silně zakořeněné a pro jejich přeprogramování novým způsobem je zapotřebí hodně tréninku, trpělivosti a také neustálé vědomé pozornosti.
Vciťující se komunikace – možnosti v praxi
Poděkování kolegyni v práci
Běžný způsob: „Ty jsi fantastická!“
Možná reakce z druhé strany na toto hodnocení vlastní osoby může být rozpačitá, protože druhá strana netuší, o co přesně jde: „Proč? Co se děje? Uvádíš mě do rozpaků. Nevím, co si mám o tom myslet? Co ode mě chceš?“
Ocenění a poděkování empaticky – nenásilně: „To, jak ses mě na dnešní poradě, před ostatními kolegy, sama zastala před šéfem, mě velmi potěšilo, a jsem moc rád, že tu mám někoho, kdo má stejný názor na věc jako já a neváhá ho veřejně vyjádřit. Děkuji ti.“
Tady mluvčí jasně sděluje, co konkrétně vyvolalo jeho pohodu, jaký pocit to v něm vyvolalo, a jaká jeho potřeba byla uspokojena.
Otcovská pochvala
Běžný způsob: „Ty jsi tak šikovný.“
Ocenění a poděkování empaticky – nenásilně: „Synku, jsem úplně nadšený z toho, jak jsi mi dnes pomáhal v dílně vyrobit boudu pro našeho nového pejska, a dokonce jsi ji svými nápady ještě i vylepšil! Mám z toho velkou radost. Děkuji ti.“
Vzpomeňte si na své dětství, vžijte se na chvilku do role dítěte a prociťte si rozdíl, jak byste se cítili v prvním případě pochvaly, a jak ve druhém. Je to jiný level, že?
Ocenění partnera
Běžný způsob: Jsi fakt skvělý!“
Ocenění a poděkování empaticky – nenásilně: „Miláčku, to, že sis dnes odpoledne všimnul, jak velmi jsem unavená, a vyrazil s naším malým v kočárku ven na procházku sám, mi moc pomohlo a velmi si tě za to vážím. Krásně jsem si odpočinula a mohla jsem tak připravit výbornou večeři pro nás dva!“
Líbilo by se vám, kdyby s vámi lidé při komunikaci takto jednali? Pokud ano, začněte s tím od teď sami u sebe. Příležitostí v rodině, v práci a kdekoliv jinde, je více než dost.
Tvůrce nenásilné komunikace
Tvůrcem „Non violent communication“ je Marshall B. Rosenberg, člověk, který své dětství prožil v černošské čtvrti v Chicagu v období, kdy tam docházelo k velkým nepokojům a násilnostem a jeho rodina byla nucena schovávat se v zamčeném domě, kde několik dní prožili ve velkém strachu o život. Také ve škole byl Marshall B. Rosenberg častokrát terčem drsné šikany. Nic z toho jej však nezlomilo, ba právě naopak! Jeho knihy o nenásilné komunikaci jsou k dispozici také v češtině.