Žijeme ve věku informací. Informace nás bombardují ze všech stran a útočí na vstupní brány do našeho vnitřního světa – naše smysly.
Pokud jsme se nenaučili vědomě řídit svou pozornost, těkáme myslí na spousty podnětů, bez hlubšího setrvání a propojení se s objektem pozorování. Tím se naše mysl se stává roztěkanou a unavenou. Potřebujeme se hluboce soustředit, ale jsme schopni jenom klouzat po povrchu, bez hlubšího vhledu a pochopení souvislostí.
Kam to vede? K povrchnímu poznání, vytrácení se skutečného vědění, k oddělení a robotismu. To je stinná stránka a riziko informačního věku.
Světlou stránkou je možnost mít informace k dispozici mnohem rychleji, než se nám kdy snilo, a možnost naučit se díky internetu spoustě nových věcí.
Klíčové je právě vědomé zaměřování pozornosti. Na této dovednosti záleží, zda jsme schopni efektivně využít potenciálu informačního věku nebo ne.
Na začátku jsou správné otázky: „Co je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější?“, „Co si potřebuji uvědomit, abych vyřešila tento problém?“, „Co potřebuji vědět?“, „Čemu dám přednost?“, „Co vypustím?“ atd.
Tyto a podobné otázky vedou k přemýšlení a správnému nasměrování. Nemůžeme myslet, aniž bychom si nepokládali otázky. Zaběhaný systém, jehož atakům jsme dnes a denně vystavováni, se ovšem spíše snaží člověka zahltit, vsugerovat mu, co je správné, co potřebuje, a bez čeho se určitě neobejde. Rozhodně v něm nemíní podporovat přemýšlení!
Když přestaneme pasivně absorbovat kvanta mnohdy zbytečného informačního braku a namísto toho vědomě řídit svou pozornost a vybírat si, čemu věnujeme svou energii, teprve tehdy řídíme svůj život vědomě.
Kdy zvládnete víc?
Když děláte deset věcí najednou, odbíháte od jedné ke druhé nebo když se plně ponoříte do jedné činnosti a strávíte s ní několik hodin soustředěného času?
Stejné je to s pozorností vědomí: Čím více je intenzivně zaměřeno na jednu věc, tím více se naučíme a pochopíme o světě, nejenom na vědomé úrovni, ale i na svých nevědomých úrovních.
Příklad: Posadíme-li se před strom, který nás zaujal a plně, celým svým vědomím se na něj soustředíme, začínáme se učit. Ale jinak nežli biflováním z knih. Naše pozornost vytváří s objektem pozorování, tedy stromem, most a skrze tento most proudí informace od stromu směrem k nám a také opačně – od nás ke stromu. Vytvořili jsme se stromem spojení, vstoupili s ním do vztahu. A čím déle v tomto vztahu setrváváme, tím více se propojujeme, sjednocujeme, tím více se nám dostává informací a jejich proudění se zrychluje a my hlouběji a hlouběji začínáme rozumět tomu, co je to strom. „Jaké to je, když se stromu dotýkám?“, „Jaké jsou jeho písně a příběhy, které za větru vypráví?“, „Jaké to asi je být strom?“…
Skrze propojení a hluboké porozumění dochází u člověka k emočnímu otevření, sdílení a lásce. A to vše nakonec vede k překonání iluze oddělení a prožitku JEDNOTY. Naše duše se léčí a uzdravuje. Už nikdy nebudeme stejní. Tento zážitek nás transformoval a posunul v evoluci vývoje. To je pravé učení, poznávání podstaty a charakteru světa, který nás obklopuje.
Tímto způsobem lze pracovat s jakýmkoliv objektem hmotného světa a hluboce jej poznat.
Představte si dva geology: Jeden z nich svět nerostů a minerálů poznával teprve studiem na univerzitě a učením se z knih. Druhý geolog nejdříve trávil čas tím, že chodil do hor, pozoroval kameny, dotýkal se jich, vnímal jejich energii, povídal si s nimi jako s blízkými přáteli a teprve poté začal studovat geologii na vysoké škole. Který z těchto dvou geologů bude možná jen dobrý a který vynikající a možná i dokonce geniální? Který z nich má k dispozici více informací? A tak je tomu s jakýmkoliv oborem.
Možná že právě v dnešní době již nastal čas navázat na cestu dávných šamanů a kouzelníků a začít se učit o světě tímto způsobem. Přímo, nikoliv zprostředkovaně od kohokoliv. Rosteme nabýváním vnitřního vědění nikoliv získáváním informací.
Malé cvičení na závěr: Pokuste se na chvíli zapomnět na televizní seriály, noviny, reklamní letáky, rádio a internet a běžte ven do přírody. Vyberte si strom či rostlinku a zaměřte se na ni celou svou pozorností, tak intenzivně, až zapomenete, že existuje ještě něco jiného kromě vašeho objektu pozorování. Dívejte se, naslouchejte, a prociťujte objekt svého pozorování. Nic jiného neexistuje.
Správné otázky po cvičení: „Jak jsem se cítil(a) před touto zkušeností?“, „Jak se cítím nyní?“, „Co se ve mně změnilo?“ „Jak nyní pohlížím na tento strom?“
A teď si představte, že máte sekyru a měli byste strom porazit. Neuděláte to. Strom se stal vaší součásti a vy jeho. Sdíleli jste spolu to nejlepší, iluze oddělení zmizela. V hloubi své duše víte: strom je živá a moudrá bytost, je to můj přítel a já jej miluji. V nejjemnější síti života se nelišíme, jsme spolu jedno.
To je skutečná ekologie. Vlastní prožitek, vědomě řízená pozornost vědomí na jeden objekt nás změnila jednou provždy a to nové se stalo součástí naší přirozenosti. Víme.
K napsání této úvahy mě inspirovalo učení Dr. Silvie Hartmann, především o EmoTrance.
Martina Konečná